Slavnostní předání čestných titulů se uskuteční u příležitosti oslav 68. výročí ukončení 2. světové války dne 8.5.2013, ve společenském sále ZŠ Masarykova.

Zastupitelstvo Městské části Praha 21 rozhodlo udělit:

Čestný titul " Čestný občan MČ Praha 21"

Ing. Alfred Kocáb

Čestný titul " Čestný občan MČ Praha 21" in memoriam"

Univ. prof. RNDr. Petr Voňka CSc

Čestný titul " Občan roku" za rok 2012"

Ing. Eva Danielová

Slavnostní předání čestných titulů se uskutečnilo dne 8.5.2012, při příležitosti připomenutí 67. výročí ukončení 2. světové války.

PhDr. Miloš Schmidt - Čestný občan MČ Praha 21

Dne 19.3.2012 Zastupitelstvo MČ Praha 21 udělilo titul "Čestný občan MČ Praha 21" PhDr.Miloši Schmidtovi.

Lukáš Sládek - Čestný občan MČ Praha 21

Dne 19.3.2012 Zastupitelstvo MČ Praha 21 udělilo titul "Čestný občan MČ Praha 21" panu Lukáši Sládkovi.

Květa Svátková - Občan roku 2011 - in memoriam

Dne 19.3.2012 Zastupitelstvo MČ Praha 21 udělilo titul "Občan roku" za rok 2011 - in memoriam paní Květě Svátkové.

Jaroslava Jirásková - Čestný občan MČ Praha 21

Můj otec se narodil 1896, maminka 1905, a já jsem ročník 1923, to je pro vás Metuzalém!Do Újezda jsme se přistěhovali to už nevím přesně v r. 1927 nebo 1928. Měli jsme úplně zámeckou zahradu.Musím si to nakreslit, jaká to byla krása! Girlandy růží... to byl úplně jiný svět. Všechno se to zničilo za války. Zahrada se zryla a dělaly se brambory. A pak se nám rozpadla rodina a všechno se změnilo. Proto jsem si brala příklad ze starých románů,především z kaceřovaného Ignáta Hermanna a jeho románu Otec Kondelík a ženich Vejvara.Tam vám je tolik rad! Jenže dnešní holky už to snad ani neumějí přečíst.

Ze šťastného manželství s Ing. Vlastimilem Jiráskem se narodila dcera a syn, rodina se postupně rozrostla o čtyři vnoučata. Životní osudy jednotlivých členů rodiny provází výjimečná rodinná sounáležitost, vzájemná pomoc a láska, zvláště v těžkých životních etapách, které se rodině nevyhnuly.Mám spolužačku z obecné školy a s tou se přátelíme 82 let! Tolik let to je, kdy jsem přišla1. září do kolodějské školy.

Škola mě pak provázela celým životem, i když jsem ani nechtěla být učitelkou. Víte proč jsem nakonec šla učit?Protože jsem politicky nemohla nikam jinam,ale je zajímavé, že ministerstvu školství to nevadilo. Začínala jsem v Praze, nejdřív na Žižkově. Sama jsem chtěla, aby mě dali na zvláštní školu, protože jsem studovala pedagogiku a psychologii a zajímalo mě, jak to na těch zvláštních školách je. Na Žižkově byly tři stupně zvláštní školy nejvyšší, střední a nejnižší, kde byly děti téměř nevzdělávatelné. Já jsem učila na středním stupni, byla to individuální výuka a měla jsem ve třídě 15 dětí. To bylo v roce 1951.Do Újezda jsem přišla učit, až když už jsem měla malou dcerušku, v roce 1952.Tady už se říkalo soudruhu a soudružko a taky se tykalo, bylo napsáno všichni jsme odboráři, všichni si tykáme.Mně to nešlo, tak si mě ředitel zavolal a řekl:musíme si tykat, je to nařízeno, můžeš mě vykat v soukromí. Zasmáli jsme se a já mu pak tykala.Já vždycky učila s nasazením, pěkně od do,spíš se přesáhlo, než abych někde marnila čas.Pracovala jsem jako zástupkyně ředitele a výchovná poradkyně. Kdykoli bylo potřeba něco udělat nebo vyřešit problémy, vždycky jsem ráda pomohla, to o mě věděli všichni a snad si mě i vážili.Taky jsem hrávala s dětmi divadlo. Hráli jsme s úspěchy Tyla a Jiráska, pro školy i pro veřejnost ještě v tom starém sále na křižovatce. Jezdili jsme i do Koloděj a do Běchovic, autobus jsme si objednali a kulisy vozili s sebou. Pak, když ty děti vyšly ze školy, tak chtěly hrát ještě, třeba v sobotu a v neděli chodily na zkoušky a v jejich nových školách nad nimi všichni žasli.Moji žáci, to pro mě byli moje děti. A oni to věděli, cítili to, ale nemyslete si, že mě všichni milovali! Jednou mi ředitel řekl: kdybys toho neučila tolik, tak by se všichni naučili všechno. Spletl se, všichni se všechno naučit nemůžou. Já učím tak, aby si žáci co nejvíc zapamatovali, jinak bych musela dávat jenom samé jedničky a to je nesmysl.

V roce 1982 jsem skončila ve škole, pak mi umřela maminka a za čtyři roky potom manžel. To se u nás všechno změnilo... Byla jsem už v důchodu a začla jsem učit krátkodobější zástupy. Vzpomínám na výchovu dívek,které se nedostaly na střední ekonomku a měly z nich být technicko administrativní pracovnice. Až byste se divili z jakých ubohých rodin některé ty holky byly. Bylo jim osmnáct a já si proti nim připadala hloupá jak jehně, co měly některé za sebou. Nakonec jsem tam zažila čtyři krásné roky v tom svém smutném období. Prosadila jsem například, že jednou za čtrnáct dnů jsme chodily na výstavy, každou novou výstavu jsme viděly. Z těchdívek se pak staly sekretářky, nebo dokonce pracovaly ve škole a tímhle způsobem se naučily základy o kultuře.Ani nevím jak, byla jsem jmenována i členkou místního lidového soudu v Újezdě. Nikdy jsem tam nikomu neublížila, ba naopak. Přeci nebudu kazit život třeba šestnáctiletému klukovi pro hloupost. Já měla vždycky svůj názor, i když všichni reptali.

A pracovala jsem v kulturní komisi. Pan Slezák, když byl starosta, představil mě paní ministryni Buzkové a ona si myslela, že jsem jeho poradce. A nebyla? No, byla. Zkrátka jsem s ním spolupracovala, i pak s ostatními, co potřebovali, to jsem udělala. Já to navrhla, vypracovala, řekla co by se mělo dál dělat a komise to po úvaze schválila.Tak jsme stanovili například řád vzpomínkových oslav,to vůbec nebylo jednoduché.

Připomínáme si 8. květena 28. říjen a začli jsme do Újezda zvát lidi, na které může být obec hrdá, kteří se svým životem o něco zasloužili.Cením si generála Krause, bojoval u Tobruku, žil v době,která byla velice vachrlatá a nebylo to jen tak. Jsem ráda,že to byl učitel újezdské školy a že byl takovým vzorem pro své žáky. A vážím si lidí jako byl pan generál Špaček.To byl voják a přísahal, že vždy bude tento stát bránit.Ztratil rodinu a osobní život, ale tu přísahu splnil. A to je pro mě někdo, kdo stojí za to, aby se na něj nezapomnělo.

Co mi udělá dnes radost? Když mě moji žáci, sami už v důchodu, potkají a řeknou: vy vůbec nejste stará, vždyť vám pořád září oči!